Biografie

Přeji Vám dobrý den,

jmenuji se Pavel Horák a narodil jsem se roku 1987 v historickém městě Kutná Hora. Celý svůj život jsem ale prožil v královském městě Kolín, kde jsem také vystudoval místní gymnázium. To uvádím proto, že právě během studií na Kolínském gymnáziu jsem se začal věnovat mému nejprve velkému koníčku a dnes i práci – fotografování…

Mým prvním impulzem, který mě přivedl k fotografování, bylo poznání skvělé dívčí hudební skupiny The Apples. Do jejich tehdejšího repertoáru i hudby jsem se totiž natolik zamiloval, že to ve mě vzbudilo touhu nějak je zvěčnit. A jelikož jsem měl doma fotoaparát, rozhodl jsem se, že fotografováním by to bylo asi nejlepší.

Nicméně brzy jsem poznal, že fotografovat na koncertech levným kompaktním fotoaparátem značky Olympus, není zrovna tím nejlepším nápadem.. Prostě a jednoduše, kvalita fotografií neodpovídala mým představám (ukázal bych Vám tu nějaké mé fotografie z té doby, ale stydím se..). Proto jsem se rozhodl zakoupit si svou první, digitální zrcadlovku NIKON D50…

S touto mou věrnou společnicí (která si dnes užívá zaslouženého důchodu v rukou mého bratrance a zvěčňuje jeho malé dva syny) jsem strávil skoro 4 roky, během kterých jsem se prakticky učil fotografovat. Nikdy jsem se nesnažil někde fotografii studovat, na vše jsem si chtěl přijít sám. Můj postup byl proto poměrně pomalý a bolestivý (dodnes děkuji holkám ze skupiny The Apples za velkou trpělivost, kterou se mnou po celou dobu měly), ale nakonec jsem si skutečně skoro na vše přišel sám a o to větší jsem měl z mých “objevů” radost. Po těch cca čtyřech letech (zrovna když jsem studoval VŠ, kterou jsem však nakonec nedokončil) jsem se rozhodl zakoupit si novou zrcadlovku – NIKON D90, kterou dodnes vlastním jako jeden z mých záložních fotoaparátů.

Tato dnes již legendární “dé-devadesátka” je totiž jeden z nejlepších fotoaparátů své třídy a s oblibou říkám, že mi tak trošku “otevřela brány” k umělecké fotografii. Někdy v této době jsem se také rozhodl, že bych si měl doplnit i teoretické vzdělání v oblasti fotografie (bylo mi jasné, že mnohem lépe zní, když mluvím o cloně jako o cloně a ne jako o “předním kolečku”).. Proto jsem si sehnal velké množství materiálů nejen o teoretické stránce výroby fotografií, ale i o stránce praktické..

Vyzbrojen novými poznatky i novou výbavou, vrhnul jsem se naplno do světa fotografování a začal si cíleně shánět nejen pasivní příležitosti k focení (koncerty apod.), ale i ty aktivní (prostě klasické umělecké fotografování s modelkami). V té chvíli jsem objevil to kouzlo umělecké fotografie, spočívající v souhře dvou článků (modelky a fotografa), které společně vytvoří jedno dílo. Někdy v té době jsem začal tušit, že fotografování je to, čím bych se chtěl v budoucnu živit.. Jediné, na co jsem čekal, byla nějaká šance, která by mi umožnila “do toho skočit”.

Tuto šanci mi o pár let později poskytl profesionální fotograf Antonín Svoboda ze Žatce, se kterým jsme se poznali na jednom fotografickém webu. Jako již zkušený fotograf s praxí, otevřel mi vlastně cestu do “velkého světa” fotografie a dodal mi nejen zkušenosti a nutné prvotní kontakty, ale především tolik potřebné sebevědomí. Právě díky němu jsem si uvědomil, že se skutečně mohu začít fotografování věnovat na plný úvazek a jediné, co musím udělat…je prostě to udělat!
Takže po asi půl roce intenzivní spolupráce s Tondou, jsem se rozhodl definitivně ukončit studia, pořídit si plně profesionální výbavu, zařídit ateliér a vrhnout se do světa fotografie…

Přestože v dnešní době jsem již plně profesionálním fotografem, stále si zakládám na tom, že ve mě zůstalo něco z toho původního “chlapce s dé-padesátkou”. Tím mám hlavně na mysli velký zápal pro fotografování a spoléhání se především na své instinkty, na svůj umělecký cit a správnou míru improvizace více, než na naučené poučky z knih a seminářů…

Zachoval jsem si krédo, že “focení má především bavit”, což se odráží i na mém přístupu k zákazníkům. Během celého fotografování se totiž především snažím o uvolněnou atmosféru, plnou radosti a humoru, protože tvrdím, že “jedině šťastný člověk může vypadat na fotce hezky”. Za úplně nejlepší věc považuji, když se celým focením s modelkou “prosmějeme” a jediné, co nás na konci mrzí, je právě to, že už je konec…

Budu se těšit na jakékoliv fotografování s Vámi ne proto, že je to má obživa, ale protože se prostě těším z každého dalšího fotografování tak, jako by to stále bylo to moje první. Fotografování tak pro mě nikdy není nepříjemnou rutinou…